Insomnie: Kapitola 1

 
thisistheeye.png
 
 

          Půlnoc. Ležím nahá v obrovské posteli a přes tělo mám přehozenu něčí ruku. Jmenuje se John? Josh? Tak nějak. Pomalu odfukuje po výkonu, který rozhodně nebyl tak skvělý, jak jsem očekávala. A jak bych si zrovna dnes zasloužila.
          Pátá vydaná kniha za letošní rok a čtrnáctá v pořadí. Konečně se o mě začala zajímat média. Vydavatel ve mně vidí pohádkovou slepici, co mu pravidelně snáší zlatá vejce, zatímco já si užívám akorát tak zbytky oškubaného peří. Na mém dnešním křtu se usmíval tak zeširoka, až jsem se bála, jestli mě radostí nesežere. Jenže z čeho by pak dětem financoval školy, hm?
          „Už jdeš?” zamumlá, když se zvednu z postele a začnu hledat svoje svršky po podlaze.
          „Jo, ráno mám práci.”
          „Mohla jsi klidně zůstat přes noc…” A už zase spí.
          Obleču si spodní prádlo a šaty, do ruky vezmu punčochy a vytratím se z prostorné ložnice tohoto Johna, Joshe nebo koho vlastně. Klukům z marketingu se asi daří. Nebo že by dělal v managementu? Kdoví. Nezáleželo na tom před hodinou, nezáleží na tom ani teď.
          Byt je velký, přepychově zařízený. Vysoké stropy, nízká očekávání od intelektu žen, které si sem vodí, vím to. Přes prosklenou zeď vstupuje dovnitř světlo dorůstajícího měsíce, jinak je všude tma a ticho. Moje kroky tlumí měkký koberec, do kterého se mi příjemně noří bosé nohy. Prsty projíždím studené zdi a hladím je, dokud mi na bříškách neulpí jemný bílý prach. 
          Vstoupím do velké šatny s desítkami ručně šitých bot i obleků na míru a zvědavě mu prošacuji několik šuplíků. Je to bezpečné, slyším, jak chrápe. Zlehka zatlačím do jedné zásuvky po mém boku, a když se otevře, objeví se přede mnou slušná sbírka drahých náramkových hodinek. Jedny si navleču na zápěstí a sleduji, jak se v měsíčním svitu krásně zatřpytí. Znám tyhle týpky – drahé doplňky, laciné řeči.
          Přejdu do kuchyně a z košíku na ovoce si vezmu jablko. Vyhoupnu se na studenou mramorovou desku a během chroupání zběžně prolítnu otevřené dopisy, které jsem našla na stole. Na výpisu z účtu se hezky vyjímá několikaciferné číslo, když ale zjistím, za jaké kraviny peníze utrácí, znechuceně vrátím papír k ostatním. Ohryzek hodím do odpadků, otevřu příborník a olíznu několik čistých lžiček.
          Na polici v obýváku zahlédnu pár zaprášených knížek, prolítnu tituly na hřbetech – samé blbosti. Zato plochá obrazovka televize je obrovská. Ts. Pokud bych někde zahlídla ovladač, schovala bych mu ho. Nebo bych z něj aspoň vyklepala baterie.
          Svalím se do pohodlného designového křesla a natáhnu si punčochy. Chvíli tam jen tak sedím a přes prosklenou zeď se kochám výhledem na městské centrum. Vidím špičku Big Benu i Tower Bridge. Zdraví mě jako staří známí. Možná se ještě dnes vrátím… 
          V tichém bytě se ozývá tikot nástěnných hodin, každý skok vteřinové ručičky mi připadá jako výsměch. Z podlahy zvednu kabelku, kterou jsem cestou do ložnice ve spěchu odhodila, přehodím si přes ramena kabát, obuji lodičky a mám se k odchodu.
          Na zdi u vstupních dveří zahlédnu univerzitní diplom a několik fotek. Na jedné pózuje na písčité pláži, další ho zachycuje na bílém horském svahu. Třeba je to docela zajímavý chlápek… Ale ne pro mě. A hlavně – já nejsem pro něj.
          Před odchodem se na něj ještě jednou podívám škvírou ve dveřích. Leží na zádech, pusa dokořán. Spí.
          Vyjdu z bytu a třísknu dveřmi. Slyším, jak zarámované snímky sletěly na zem.


          Londýn je na tak pokročilou hodinu docela živý. Je cosi po jedné, z místních barů spíš vypadávají, než vycházejí študáci. A taky všichni další, co si na víkend umínili trochu vypláchnout hlavu. Jaké to asi je?
          Procházím známými ulicemi, po kterých se často toulám. Nespěchám. Není kam. Postavím se na obrubník chodníku, sleduji semafor pro chodce a vyčkávám na chvíli, kdy červeného panáčka vystřídá zelený. Jsem tu sama, všude prázdno, na silnici žádná auta ani busy. Přesto poctivě čekám.
          Z dálky za mými zády zaslechnu smích a křik jakési partičky. Blíží se ke mně asi deset mladých lidí, hlučí, smíchy se lámou v pase. Určitě jsou nalití nebo zhulení. Necítím sice alkohol ani trávu, ale kdo by se jinak takhle pozdě v noci bavil? A krom toho, i když není Halloween, všichni jsou v kostýmech. Jeden se převlékl za piráta, další tu straší coby hrabě Drákula, nějaká holka se zmítá v masce catwoman… Někteří lidé fakt neví, co se sebou.
          Mrknou se doprava, doleva, vzápětí rychle přeběhnou silnici, přestože na semaforu pořád svítí červená. Vždy, když vidím takové lidi, ptám se sama sebe, co asi dělají se vším tím extra nasbíraným časem. Za dvě vteřiny naskočí zelená a já se klidným krokem vydám přes silnici.
          Vstupuji do obytné části, kde se nachází i moje apartmá. Hezká londýnská čtvrt, mnoho zeleně. Vládne tu noční klid, na betonovém chodníku mezi budovami zní pouze klapot mých podpatků. Kolem projde tmavovlasý kluk s tunelem v uchu. S přítelkyní chovají v bytě jednoho z těch drahých papoušků, co se dovedou naučit mluvit. Ze dveří jednoho domu vyjde nakrátko ostříhaná bruneta. Bydlí ve třetím patře budovy, která stojí naproti mé. V noci ráda vaří. Starý pán z vedlejšího vchodu venčí pudla, má, chudák, zdravotní potíže. Pudlík, ne pán. Potmě chodí ven až třikrát – v jedenáct večer, pak ve dvě a v pět ráno. Následně ho střídá manželka. Všechny tyto lidi znám. Oni mě ne.
          Pár minut před druhou přicházím domů. Můj byt je prostorný a relativně luxusní. Bydlím tady už několik let, ale nábytku moc nemám. Na zdech jsou pověšeny obrazy míst, kam bych se jednou chtěla podívat a je tady také slušná sbírka knih. Jinak jsem se zařídila zcela minimalisticky. Nemám v oblibě všechny ty hlouposti, na které jen sedá prach. Vy ano? A baví vás je otírat?
          Vejdu do své velké pracovny, ve které se rodí nápady, co mi tohle místečko financují. I když… někdy mám pomocníky.
          Z kabelky vytahuji několik nových dopisů od fanoušků a stalkerů. Hranice mezi nimi je tak tenká, že jen stěží rozeznávám, co je milé a co úchylné. Takový Lee mi často zaplatí nájem, Gary zas každé úterý posílá kytku. Jenže co když kytky nemám ráda a nájem platit musím? Co je pak milé a co přes čáru?
          Nejdál ze všech to ale dotáhl David. Píše mi každý týden. V posledním dopise mě požádal o ruku. Do basy mu pošlu použité ponožky. Ty ho vždycky potěší. Možná přibalím i spodní prádlo. Víc kousků… i pro kámoše.


          Přistoupím k oknu, co se táhne od podlahy až ke stropu a opřu se o křeslo, ve kterém si ráda čtu. Z mého bytu je úžasný výhled na Londýn. Kvůli němu jsem si ho vybrala, všechno odsud vidím jako na dlani. Tmavou oblohu ozařuje jas London Eye. Dohlíží na Big Ben, jehož zvony za klidných nocí doléhají z té dálky až ke mně. Město se pomaloučku ukládá ke spánku. Světla postupně mizí. A já vidím vše.
          Manželé z domu odnaproti bydlí ve druhém patře a chodí brzy spát, v oknech jejich bytu se zhasíná kolem desáté večer. Učitelka jógy ze čtvrtého jde do postele mezi jednou a druhou. Před spaním cvičí nahá ve své ložnici. Jak může být někdo tak ohebný? O patro výš žije paní, která odjíždí do práce každý druhý týden v půl dvanácté a jen pár minut nato přichází k jejímu muži milenka. Z domu ji vyprovází zhruba ve dvě. Každý pátek se na sedmém podlaží pootevře okno, z něj se vysouká mladé děvče, seběhne po požárním schodišti a zmizí ve tmě. Úplně jako já zamlada. Má můj obdiv, zvládá to i v podpatcích.
          Pro vzdálenější budovy mám dalekohled. Žena z pátého poschodí sleduje každý večer sitcomy, chlápek o patro výš porno. Vedle něj bydlí mladík, který pravidelně hulí trávu a noci tráví u videoher. Žena v bytě pod ním zas chová několik koček a až do svítání maluje na plátno akrylovými barvami.
          Zoologické zahrady po celém světě vítají zvědavce, kteří lepí nosy na sklo, strkají ruce přes mříže. Když jim to přijde nedostačující, zajedou si do nějaké rezervace, případně se vypraví do divoké přírody. Vezmou si plastovou láhev s vodou, batoh, nechutně velké boty a dalekohled, dřepnou si někam do závětří a v dostatečné vzdálenosti pozorují zvířata v jejich přirozeném prostředí. Zajímá je, jak se chovají, když mají pocit, že je nikdo nevidí.
          To je přesně to, co se děje se všemi lidmi za zavřenými dveřmi jejich domovů. Ve svém přirozeném prostředí odkládají masky a chovají se podle svých skutečných povah. Vím to, vidím je. Hlavně v noci.
          Postupně všichni zhasínají a odcházejí do světa, ve kterém pro mě není místo. Svítí pár posledních světel, všude vládne tma a ticho.
          Svalím se na gauč, svleču si punčochy i šaty a zapnu bednu. Společnost mi dělá objemný kbelík čokoládové zmrzliny a notebook. Pouze několik hodin od křtu mé nové knížky přibyly na síti fotky z akce, všechny je projdu. Vypadám mile, rozkošně. Přesně takovou mě chtějí mít. Média i vydavatel. Je to hra, která mě baví. Během dne.
          Jsou tři a já zvažuji, jestli ještě někam vyrazím. Čekáš na mě? Chybím ti?
          V televizi běží sitcomy, které jsem viděla aspoň milionkrát, znám je už zpaměti. Opouštím webové stránky s fotkami a zprovozním online street kamery. Street kamery jsou úžasnou věcičkou, kterou jsem objevila během dlouhých nocí strávených na internetu. Otevřu si jednu ze svých nejoblíbenějších stránek a mám před sebou celý svět. Přímý přenos z měst, jako je Paříž, Madrid, Praha, San Francisko… Celý svět je online. Nadosah.
          Projdu si několik svých oblíbených míst. Jako obvykle začnu v Los Angeles, kde je ještě horký, sluncem prozářený den. Na počasí v L. A. bych si uměla zvyknout… Pak se přepnu do New Yorku, města, které nikdy nespí. Ani netušíš, jak moc by nám to spolu slušelo. Poté navštívím pár bílých karibských pláží. Nakonec se vracím domů – do Londýna. Město na kamerách je liduprázdné. Až na něj.
          Sedí tam každou noc už několik měsíců, sleduje metropoli. Na kopci Primrose Hill. Sedí s nohama křížem, přes hlavu má kapuci. Kamera stojí za jeho zády směrem k centru, nikdy mu nevidím do obličeje. Bývá tam pravidelně kolem třetí nebo čtvrté nad ránem. A já na něj koukám pokaždé, kdy se nevypravím ven.
          Poutá mou pozornost, vyvolává ve mně zvědavost. Když se na něj dívám, v žaludku mám zvláštní pocit. Je ode mě tak daleko a zároveň tak blízko… Sedí tam, pozoruje spící velkoměsto. Je to, jako bychom prožívali noc společně, i když jsme každý sám.
          Jak moc je vlastně cizí člověk cizí? Kdy ho můžeme začít nazývat blízkým? Co zkrátí vzdálenost, co překročí tu hranici? Když známe jeho obličej? Jeho jméno? Jeho sny? Nebo jeho strach?
          Půl čtvrté. Dochází mi zmrzlina. Venku se spustil déšť, což je pro mě jasný signál, že zkrátka zůstávám doma. Přijdu zítra, mám plány. 
          Přistoupím ke knihovně a vyberu z ní knížku. Řeknete si, že už není vhodná doba na čtení. Nemělo by to děvče spěchat do postele? Ne, ne… Já už totiž přes dvacet let ani jednou nespala.